Dětství, zvládnu to sama
|

Zvládnu to sama

Věta, která nemusí zaznít nahlas, ale je na nás vidět. Chováním dáváme jasně najevo, že druhý vstupuje do bojové zóny, kde jakákoliv nabídka pomoci bude brána jako útok na schopnosti, do zóny, kde není radno se pohybovat. Co všechno za tím může být? Proč si to děláme?

Čím to, že model superženy je tak lákavý, že jsme ochotné obětovat naše vztahy, náš klid, ale i růst našich blízkých. Jenom proto, abychom si dokázaly, že na to máme? A je to vůbec potřeba? Nebo se s tím dá pracovat i jinak?

V článku se dozvíš:

  1. Kde se berou kořeny strachu říct si o podporu
    • Vzorce z dětství
    • Společenská očekávání a obraz superženy
  2. Co se stane, když si o pomoc řekneme
  3. Příběh o babičce, která si uměla nechat pomoct
  4. Jak se „Zvládnu to sama“ projevuje v každodenním životě
  5. „Zvládnu to sama“ není špatně – kdy se z toho stává problém
  6. Human Design: kde se „Strach říci si o pomoc“ může v mapě projevovat
  7. Otázky pro sebe a kde hledat podporu
  8. Malé kroky ke změně

Kde se berou kořeny strachu říct si o podporu

Vzorce z dětství (musíš být hodná, silná, neviditelná)

Dětství 
Pixabay

Když jsme byli malí, rodiče se snažili, aby z nás vychovali člověka, který bude konkurenceschopný. Odolá tlakům prostředí. Dokáže se o sebe postarat. Většina z nich neměla načteny desítky knih o psychologii. A neměli zkušenost, že kromě výzev máme nástroje podpory. A že se dají hezky namixovat jako blahodárný koktejl.

A tak nás přesvědčili, více či méně, že vystačit si sama, je přesně to, co se musíme naučit. Pak stačilo pár dalších odmítnutí. Když neměli čas. Protože byli v práci. Starali se o mladšího sourozence. Nebo tam byl pouze jeden z nich, který potřeboval spíš podepřít od nás.

Chválili nás za vše, co jsme dokázali sami. Protože to pro ně i pro nás bylo strategicky výhodné. Abychom přežili.

A tak pomalu, neslyšně vznikal silný vzorec postarat se sám o sebe. Ale také neotravovat nikoho svými požadavky. Naopak do roztrhání těla i duše podporovat druhé.

Zvladnu to sama

Společenská očekávání – „superžena“.

A když jsme se dívali na maminku, kolik toho zvládá. Přišlo nám to naprosto samozřejmé. Vždyť toho dělala tolik a nikdy si nestěžovala. Nebo tatínek „zažraný sportovec“ se svými povzbuzujícími větami:
„Zatni zuby a makej.“
„Když nemůžeš, tak přidej víc.“
„Dokud můžeš mluvit, můžeš.“

Je to teprve něco málo přes sto let, co jsme se dostaly, jako ženy, k tomu, že můžeme mít svůj účet v bance. Můžeme volit. A můžeme si také svobodně určit, co je pro nás v životě důležité. (A to mluvím o Československu, na západ od nás se k tomu dostali až o desítky let déle.)

Jenže, kde pak máme brát vzory, co je dostatečné. Je důležitější teplá večeře nebo napsání nové knihy? A když budu psát knihu, kdo uvaří večeři? A pokud jí uvaří někdo jiný, neselhávám pak ve své roli ženy a matky?

Přijde vám to k zbláznění. Ono to k zbláznění je. Hlavně proto, že se o tématu málo mluví. A protože v seriálech, které prostupují naše životy, ženy toto všechno dokáží a ještě jsou pak vyladěné a upravené jako z obálky módního časopisu.

A tak se snažíme naplnit společenské očekávání dokonalosti a své migrény a strachy schováváme do hromady udělané práce a splněných termínů a úkolů pro druhé. Dokud…? Dokud to jde a naše zdraví a mysl to vydrží.

Strach z odmítnutí / zpochybnění vlastní kompetence.

Close-up of a person washing dishes with yellow gloves in a kitchen sink.

No a co se děje pak, když se naše mysl a zdraví vzpříčí. Pokud nedokážeme být superženou a o pomoc si řekneme, stane se něco nečekaného. Okolí překvapíme. Jenže překvapení nemusí být vždy přijato s nadšením.

Práce v kuchyni, vyzvedávání dětí ze školy, vaření večeře a mnohé další činnosti, které se doposavad děly „samy“ se najednou objeví jako nepříjemné téma a ani jeden z partnerů neví, jak s tím pracovat.

Muž se může bránit. Mlčením, odmítáním, ale i odporem k situaci a snižováním schopností ženy. Žena se cítí zahanbena, protože prababičky zvládaly všechno.

No a začíná bitva. A není to blitzkrieg, je to dlouhé tažení, které bude potřebovat disciplínu a strategii. A nebo dialog. To záleží na tom, jak je dotyčná v pohodě se svým rozhodnutím. Jaké má schopnosti, vzory z dětství, z okolí. Jak osvíceného muže má. A jak s tím vším, včetně vlastního postoje, dokáže pracovat.

O babičce, která si uměla nechat pomoc

To mi připomíná jednu historku od školitelky na kurzu. Byla to emancipovaná žena, která toho zvládala hodně, ale času bylo stále málo a tak se nakonec rozhodla a zaplatila si paní na úklid. Svojí mamince se s pomocnicí svěřila, ale babičce se svěřit nedokázala. Považovala to za velké osobní selhání. Však babička toho tolik zvládala, měla děti, statek a všechno dokázala sama.
Trvalo 5 let, dlouhých krušných let se lží, než se rozhodla jednou v neděli se přiznat. „Babi, víš mám paní na výpomoc v domácnosti.“ „No to je jasné“ odvětila jí babička „však toho máš hodně. Milá zlatá i já jsem měla pomocníky. Hospodyni v domácnosti, děvečky a pacholky na statku. Sama bych to všechno nezvládla.“

To bylo překvápko.

An elderly woman picking fresh yellow plums into a bucket, showcasing hands-on harvest.

Jak se „Zvládnu to sama“ projevuje v každodenním životě

  • Na otázku: „Můžu ti s něčím pomoci?“ Odpovídáme zarputilým ne.
    Protože přece zvládám všechno sama. Ani se nezamyslíme, co to ve druhých dělá. Je to „jen“ naučený vzorec chování.
  • Raději jsme unavené než závislé na pomoci druhých.
    Přetížení bereme jako zvláštní daň za naši samostatnost a nezávislost. Odpočinek necháváme na potom. Ale upřímně, kdy ono potom nastane?
  • Všechno si neseme v hlavě samy.
    Termíny, úkoly, starosti, rozhodnutí, zodpovědnost. Sdílení odkládáme, dokud nejsme na hranici svých sil. A pak už nezbývá energie, abychom se dokázaly domluvit v klidu, jako rozumní lidé.
  • Jsme silné a zapomínáme, že nemusíme být silné pořád.
    Síla se stala součástí identity. Jenže opravdová síla někdy vypadá i tak, že si dovolíme opřít se o druhé.

„Zvládnu to sama“ není špatně

Je to strategie, která nás kdysi chránila, pomohla nám přežít, vyrůst, obstát. Problém nastává ve chvíli, kdy se z ní stane jediný možný způsob fungování. Když už není volbou, ale automatickou reakcí. Když nás odděluje od blízkosti, podpory, lehkosti i radosti.

Možná teď přichází čas tuto větu nepřestat používat, ale rozšířit ji.
Na: „Zvládnu to sama a taky si můžu říct o pomoc.“
Na: „Nemusím všechno nést sama, abych byla dost.“

Opravdová dospělost a síla nejsou v tom, kolik uneseme bez hlesnutí.
Ale v tom, že dokážeme rozpoznat, kdy už nést nechceme.
A že si dovolíme o pomoc říct, opřít se o lidi, o vztahy, o svět.

Protože růst nevzniká v izolaci. Vzniká v bezpečí, ve sdílení a v důvěře, že nemusíme být superženou, abychom byly hodnotné.

Bonus: Jak s tím souvisí Human Design a kde se může tendence v mapě projevovat

V mapě Human Designu dokážeme najít brány a centra, která mohou spoluzodpovídat za to, že si nedokážeme říct o pomoc. Problém neschopnosti říci si o pomoc řešíme s klientkami často a hledáme i skrze Human Design mapu způsob řešení, které odpovídá jejich situaci a způsobu jednání. Třeba se to týká i tebe. Tak se podíváme, kde může být zakopaný pes:

  • Brána 21: Brána kontroly – potřeba kontrolovat vše v našich životech. Souvisí s perfekcí a potřebou mít vše dokonalé a pod kontrolou.
    (Situace v mapě: Brána je neaktivní a proti ní je aktivovaná brána 45, to může dělat velkou paseku.)
  • Otevřené centrum Solar plexu
    Neochota pouštět se do sporů.
    Protože vnímavé otevřené centrum Solaru se nechce vystavovat negativním emocím. A tak radějí kýváme, než bychom si domluvily lepší podmínky.
  • Brána 54 – brána (aktivovaná nebo neaktivní proti 32), která způsobuje velkou touhu po uznání. Uděláme cokoliv pro pochvalu.

A další, které v mapě nacházíme. Každá Human Design mapa je unikátní a vypráví svůj příběh, na který můžeme reagovat a pracovat s ním.

Tak proč a co se nám děje v situaci, kdy nejsme schopné říci si o pomoc, to už víme. Ale jak s tím pracovat?

Pro začátek si zkus odpovědět na otázky:

3 konkrétní otázky pro sebe

  • Co by se stalo, kdybych si dovolila nebýt na všechno sama?
  • Jakou první malou věc, bych mohla nechat na někom jiném?
  • Co mi bere energii, čas? Co nechci dělat?

3 otázky, kde najít podporu a vzor

  • A kdo by mi s tím mohl pomoci?
  • Kdo už to zvládnul?
  • Kdo mě může podpořit?

Malé kroky

Začni v bezpečném prostoru a pomalu. To že už víš, kde jsi, je skvělá zpráva. A teď se pojď pomalu otužovat.

Nejprve pozoruj, jak se chováš. Jak se tvoje „Já sama.“ projevuje. Kde si překážíš.

Pak si najdi první věc, kterou můžeš zkusit. Třeba si nechat pomoc odnést nákup. Řekneš ano místo ne a necháš se překvapit výsledkem.

Pak např. zjisti, kdo v tvém okolí už danou schopnost má. Inspiruj se. Ženami i muži, kteří si dokázali říct o pomoc a díky tomu žijí bohatší a šťastnější život.

Explore a mesmerizing trail of footprints across a vast sandy desert landscape.

A jestli na chceš parťáka tedy parťačku, která ti pomůže celý proces nastartovat. Ozvi se mi. Mrkneme na mapu. Na tvůj život. A společně se do toho pustíme.


—
Autorka článku je Human koučka a Byznys mentorka. Text vznikl jako kombinace osobní životní zkušenosti, poznatků z odborných knih a studia Human Designu.
Obrázky použité v článku pocházejí z databanky Pexels.

Podobné příspěvky